Základní škola Heřmanův Městec

Kutná Hora – pyšný soupeř Prahy v dobách vrcholného středověku. A máme ji takřka za rohem. To se dá zvládnout vlakem. Jenom ty přestupy jsou trochu hektické. Ze kterého to vlastně jede? Hurá na druhé nástupiště, rychle na první. To bylo o fous.  Zatím všechno klape, do Kutné Hory přijíždíme podle plánu.

Kde to vlastně jsme? Kudy prosím do centra? Nejrychlejší je zeptat se domorodce. Nikdy mi nepřišlo, že je to z nádraží tak daleko! Je to dobré, muzeum otvírá až za čtvrt hodiny. Trochu si to prodloužíme Ruthardovou ulicí a kocháme se výhledem na chrám sv. Barbory a jezuitskou kolej. To jsou panoramata. Máme čas i na svačinku. Co takhle jedna děsivá pověst vztahující se ke zdejší uličce? V muzeu nejdříve odložíme batůžky, abychom se vešli do vykutaných chodbiček, a těšíme se na trochu toho adrenalinu. Jste si jisti, že netrpíte klaustrofobií? Jeden žák to dobrovolně vzdává, pár členů pochybuje. Jako správní horníci vyfasujeme kutny, slušivé helmy, novodobé „lucerničky“ a jde se. Moment, to by chtělo foto! Motáme se dolů po železném schodišti, které se otřásá a duní pod našimi kroky. Už vidím konec, ozývá se hluboko pod námi. Někteří členové expedice trochu zezelenali. Jeden pomýšlí dokonce na návrat. Zůstávám s ním pro jistotu vzadu, abychom se zpět nemuseli prodírat celým davem. Konečně je povoleno rozžnout lampy. Někteří to tajně nacvičovali už cestou dolů. Krápníků tu moc neuvidíme, nejsme v krasové jeskyni, ale visí nad námi pár vybělených a ovápněných pavouků. Na stěnách se zelená mech. Dlouhé období lijáků je patrné i zde. Ze stropu kape, někde doslova crčí – dáváme pozor, aby nám nenateklo za krk, a čvachtáme proti proudu potůčku, který stéká po dřevěných chodníčcích. Já mám mokro v botách! Já taky! Žádný strach. Venku uschneme natotata. Chodbičky jsou na některých místech nízké, jinde úzké. Opravdu se tam vejdou i ti silnější? Když se tam vejdu já, tak se tam vejde každý, uklidňuju pesimisty. Stále mírně klesáme, nad námi stojí celá jezuitská kolej, zastavujeme na širším úseku a zkoušíme pravou důlní tmu. Tu nerozkoukáte ani náhodou! Ti, kteří se zpočátku nemohli dočkat, až si budou moci rozsvítit lampičku, teď naopak zhasínají a zkouší se prohmatat k východu. Ze všech stran se ozývá pištění. Nejvíc pištím já, aby si okamžitě rozsvítili, než si přivodí nějaké zranění. A jsme venku. To bylo krátké. Škoda, že to nebylo delší. Vezmeme to ještě nazpátek. Evidentně se jim to líbilo, pomyslím si a mžourám do ostrého slunce. Hergot, to je ale hic…. Šplháme do kopce zpátky k muzeu, odkládáme pracovní oblečení, zastavujeme se na chvíli v havířské osadě, mincovně a na toaletách. Kam teď? Přece do chrámu, poděkovat Barborce, že jsme to ve zdraví přežili. Usedáme do úzkých chladných lavic a nasáváme atmosféru klidu. S hlavami zvrácenými nazad pozorujeme úchvatnou klenbu vysoko nad námi. Potichu čtu pověst o založení chrámu a stručnou historii výstavby. Poté v malých skupinkách bloudíme mezi pilíři, zatímco slunce skrz obrovská malovaná okna rozehrává na podlaze i stěnách barevnou hru světel. Horko venku nás znovu nemilosrdně udeří do tváří.  Bude taky rozchod? My máme hlad. Kdy bude rozchod? Můžeme si tady něco koupit? Jedna a ta samá otázka dopadá v nejrůznějších podobách každou minutu na mou hlavu. Dobře, dobře. Prohlédneme si ještě gotickou kamennou kašnu, gotický měšťanský dům a barokní morový sloup a pak si dáme oběd. Znám tu dobrou pizzerii. Kdy už tam budeme? Ach jo. Kostnici už nestihneme. Tak snad někdy příště. Dávám rozchod. - V půlu ať jste tady pod tím stromem, jasné? Plníme si bříška pizzou, zmrzlinou, tříští…a vychutnáváme krásný slunný den. 19,20, 21…. Kdo chybí? Kde je Chmelíková s Jiráskovou? No to je dost, už na vás čekáme. Vaše fronta na záchodě nás zdržela nejméně 4 minuty. Tak rychle na vlak, jenže kudy? Vezmeme to tady doleva, moment, to bude spíš doprava. Tady to poznávám, tudy jsme šli ráno. Dalších 5 minut v kýblu. A rychle, vlak nám odjíždí za 25 minut. Předtím se mi to zdálo kratší. Jsme teprve u supermarketu. Nalevo míjíme sedleckou kostnici – paní učitelko, to nestihnem. - Tak přidejte! – Já už nemůžu. – Jede nám to za 5 minut. – Támhle přijíždí vlak, to bude ten náš. – Utíkáme! Pozdě! Uf, to jsme se proběhli. Zjišťuji, kdy jede další. Za hodinku a čtvrt. Co budeme dělat? Nechcete se ještě vrátit do kostnice? – Ani náhodou. Roztroušeni po všech lavičkách na nástupišti vydýcháváme neplánovaný sportovní výkon a rozesíláme SMS rodičům, aby nás nečekali tak brzo. Do Heřmanova Městce přijíždíme o hodinu déle. Naštěstí jsme v Kolíně chytli vlak, který měl zpoždění.  Tak co, pojedete se mnou ještě někdy někam? Ptám se s obavou v hlase.  - Určitě! Tak za rok něco vymyslíme. V Čechách je tolik historických míst, které stojí za to navštívit.

 A jak to zpětně vidí žáci 7.B? (citace z jejich písemných prací)

„Prošli jsme tam několika úzkými a malými chodbičkami, ale v některých jsem se docela bála.“ (Ivana Jelínková)

„Také jsme si vyzkoušeli důlní tmu.“(Jakub Víšek)

„Líbily se mi i kroužené klenby na stropu kostela.“ (Jan Netolický)

 „…tak jsem si dal slaninovou s cibulkou.“ (Lukáš Liška o zastávce v pizzerii)

 „Konečně jsme doběhli na nádraží a jen jsme mávali vlaku, který si jel v klidu bez nás.“ (Natálie Chmelíková)

„Výlet se vydařil, přestože jsem při cestě zpátky ztratil peněženku.“(Olda Novák)